Bylo to někdy krátce po skončení posledního prezidentského mandátu Václava Havla. Byl jsem nakoupit v dejvickém supermarketu Billa, který tehdy ještě fungoval na třídě Jugoslávských partyzánů. Když jsem mezi regály uviděl nenápadného muže v džínsách a zelené bundě tlačícího před sebou nákupní vozík, v mžiku jsem zapomněl, co mám koupit. Neměl jsem pochyby, že to je Václav Havel. Chtěl jsem ho pozdravit, ale bylo mi to současné trapné, nechtěl jsem vyvolávat veřejný rozruch. Tak jsem k němu jen tak lehce mávnul rukou, a on také, jakoby mimoděk, stejným gestem odpověděl. Ještě jsem si všiml, že na parkoviště na něj čekala limuzína s řidičem.
Tím ale tato chvíle zázraků neskončila.
Když jsem se posléze dostal k pokladně, vidím vcházet do nákupního prostoru dalšího muže. Ve sportovní kostkované košili a s čepicí s kšiltem amerického typu na hlavě. V ten moment jsem ztratil půdu pod nohami podruhé. Tím mužem byl Milouš Jakeš, bývalý generální tajemník KSČ, který nedaleko bydlel. Asi se ti dva minuli, tak jako se minuli u kormidla dějin. Zbyl z toho jen námět na kýčovitou televizní storry.
Někdy se to tak přihodí, že dějiny kráčí kolem vás.
Stanislav Boloňský