SNK Evropští demokraté - Fungující stát | Kvalitní život | Prosperující společnost
< Zpět / SNK Evropští demokraté / Napsali jsme / Naplňme odkaz Václava Havla
Naplňme odkaz Václava Havla
 
Na počátku obnovené demokracie v tehdejším Československu po roce 1989 mnozí říkali, že naše společnost potřebuje dvacet let na to, aby se náš politický systém kultivoval. Bylo to opravdu naivní očekávání, jak se dnes v plné míře ukazuje. Náš politický systém, místo aby dokázal po dvaceti letech generovat nové politické osobnosti, tak působí spíš dojmem celkové degenerace, včetně morálního úpadku politických elit a tristní absence idejí.
Můžeme se ptát, jak je to možné a proč se nenaplňují naše očekávání? Odpověď je prostá. Každý systém, podle toho, jak je nastaven, motivuje a přitahuje takové lidi, kterým vyhovuje. Vyžaduje-li systém na lidech osobní odpovědnost, vstupují do něho lidé odpovědní a naopak. Vyžaduje-li pouze stranickost, vstupují do něho lidé, kterým je jistá stádnost vlastní a naopak.
Jako příklad si můžeme připomenout dobu komunistického systému. Zatímco na počátku byli v systému lidé převážně přesvědčení o komunistické myšlence, někteří až demagogicky přesvědčení, s prodlužující se dobou trvání systému těchto lidí ubývalo. Jistou očekávanou nadějí pro systém se stal vývoj ve společnosti počátkem šedesátých let v tehdejším Československu. Komunistický systém se časem vyčerpal a pokusil se oživit tzv. „socialismem s lidskou tváří“. Byla to snaha o regeneraci přidáním nových hodnotových kriterií, která měla obnovit motivaci společnosti. Nejen straníků, ale i nestraníků, jejich aktivnějším zapojením do ovlivňování života společnosti. Celý pokus ztroskotal násilnou sovětskou okupací. Můžeme dnes jen spekulovat, jak by se modernizace, anebo „učesání“, degenerujícího systému podařilo.
Na základě později nastolené tzv. normalizace došlo ke zrychlení úpadku tohoto systému. Většina lidí už přestala věřit idejím komunismu. A v takové situaci se lidé prostě jen systému přizpůsobili. Systém byl nastaven tak, že člověk, který se neštítil čehokoli, chtěl se snadno realizovat ve své práci a dosáhnout nějakého společenského postavení, musel se stát členem Komunistické strany.  V té době takoví lidé do strany masívně vstupovali. Lidé zásadoví a slušní, naopak byli ze strany vylučováni, mnohdy přicházeli o zaměstnání, nebo zůstali stranou politiky a stávali se většinou součástí politicky víceméně neangažované tzv. „šedé zóny“.
Pokud se nad tím opravdu zamyslíme a budeme hledat důkazy pro tuto myšlenku, pak je, naprosto pádné, dozajista ve faktech najdeme. Všimněme si upadající úrovně vůdců na sklonku komunistického systému u nás. Milouš Jakeš, Urbánek. To zdaleka nebyli politické osobnosti. Podobnosti můžeme najít i v jiných zemích. Andropov, Černěnko a naštěstí jejich brzká smrt teprve umožnila chopit se vůdcovství Gorbačovovi, který posléze otevřel cestu zásadním změnám nejen v bývalém Sovětském svazu, ale i v celé střední a východní Evropě. Naopak takovým zářným vzorem, systémem vygenerovaného „komunisty-nekomunisty“, člověka, který hlavně sledoval svou kariéru a prospěch, byl Marián Čalfa. V jednom rozhovoru Reflexu s prezidentem Havlem z roku 2004, který se vrací k událostem z konce roku 1989, Havel k Čalfovi říká: „Jediný, s kým se dalo opravdu věcně mluvit, byl Marián Čalfa. Šel k jádru věci a na rozdíl od Adamce pochopil, že je konec komunismu. Byl právnicky chladnokrevný.“ Ve chvíli, kdy se stává Čalfa přijatelným pro Občanské fórum i samotného Havla jako předseda budoucí federální československé vlády, otevírá dveře právě takovému typu lidí, „komunistům-nekomunistům,“ k jejich budoucímu úspěchu (nebo „úspěchu“), vlivu i bohatství. Takový typ lidí v pravdě, zásadách a přesvědčení rozhodně nežil a nežije. Současně s tímto rozhodnutím do budoucna prohrává Havel i politický a ideový souboj s Václavem Klausem.
Zatímco Havel byl spíše stoupencem idealistického pojetí politiky, naopak Klaus byl naprosto pragmatický materialista a lidé podobní Čalfovi jakbysmet. Proto nakonec zvítězil v České politice právě tento směr. Havel, ač měl v naší politice nezanedbatelný vliv tím, že se snažil být zásadově nadstranickým, zůstává postupně ideově víceméně osamělý a strany, které mu byly názorově blízké, většinou z líhně Charty 77, ztrácely postupně vliv na politické dění ve státě. Jeho takzvané „tahání za nitky“ zpoza kulis viditelné české politické scény, stalo se ve svém konečném efektu kontraproduktivní. Systémově nehledal, možná ani hledat nechtěl, možná ho to ani nenapadlo v prioritě svých zahraničně politických úspěchů, lidi nové, kteří by mu byli názorově blízcí a dále rozvíjeli jeho myšlenky, ale „vařil“ takzvaně ze staré vody.
Smrt Václava Havla je, ač nevědomým, dalším symbolem, který může nastartovat zásadní systémové změny české demokracie. Tento symbol přišel navíc v době, kdy Klaus je na vrcholu své končící prezidentské kariéry. Odešel člověk, který, díky svému vlivu v Čechách i na mezinárodní scéně, držel Klausovy nacionalistické a rusofilní politické cíle na uzdě. Člověk, který cítil, že mocenské ambice ruského vedení nejsou mrtvou doktrínou a stále přece jen jde v mezinárodní politice o uplatňování sfér vlivu. Nyní může mít Klaus pocit konečného vítěze.
To by nás, lidi názorově blízké Havlovu odkazu, nemělo nechat klidnými. Ač to zatím tak nevypadá, je nesporné, že se může v brzké době začít „hrát“ o samu podstatu demokracie, nejen v Čechách. Jasným signálem je viditelná skutečnost, že ve společnosti přibývají lidé, kteří ztrácí víru v demokracii takovou, jak se nyní v Čechách prezentuje.  
Aby naše demokracie nebyla pouhou nahodilostí, která je jen jakousi hračkou toho, či onoho kapitálu s takovými, či onakými cíly. Hračkou úzké skupiny lidí. Aby ona demokracie nebyla chápána jen a pouze, jako pragmatizmus přinášející politikům peníze a hmotné výhody, ale dostala zpět i ideový rozměr. Aby se konečně stala demokratickým systémem, ve kterém se lidé vyznají a budou chápat jeho potřebu i logiku věcí. Aby nebyla vystavěna hlavně pro politiky, ale naopak na prvém místě pro občany naší země. Aby konečně vyžadovala osobní odpovědnost a nevysmívala se lidem šklebem kolektivní neodpovědnosti.
Demokracie nemůže být prioritně definována jen svobodnými volbami, ale musí být demokratickým systémem, který se naplňuje právě jen svobodnými volbami. Snažme se společně vrátit politice její duchovní rozměr, jako nadstavbu v současnosti převažujícího materialistického vidění světa. Myslím, že tak můžeme společně naplnit to, co Václav Havel, jako prezident, v nově se rodící demokracii nestihl, anebo stihnout nemohl, nebo prostě neudělal.
Prezident Masaryk v hovorech s Karlem Čapkem řekl: „Nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ a lidstvo víc než ti politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou koneckonců hloupí.“
 
Zdeněk Šverma
 autor je politik, píše poezii i prózu a přispívá svými názory do novin
 
Aktuality z ČR

 *
 *
 *
Políčka s hvězdičkou jsou povinná.
© 2007 SNK Evropští demokraté, Malá Štěpánská 7, 120 00 Praha 2, info@snked.cz
Vygenerováno Marketingovým a publikačním Systémem Animáto. Realizace www.wamak.com.