Jedno ze základních měřítek vyspělosti společnosti je úroveň života lidí s handicapem. Pokud někdo skutečně potřebuje viditelnou a účinnou pomoc, pak je to právě tato skupina.  Nemůže ji však nahradit žádná pseudohumanita, kterou v současné době spatřuji například v poněkud nešťastně realizované inkluzi na úrovni vzdělávání dětí s mentálním postižením. Ta ve svém důsledku nepřináší pomoc a vyšší kvalitu života dětem s handicapem ani dětem zdravým.

Pomoc vyspělé společnosti musí být vždy cílená a velmi specificky zaměřená na konkrétní handicap a věkovou kategorii. Jako druhý příklad špatné péče vnímám těžkou ekonomickou situaci v těch rodinách, kde se kterýkoliv člen rodiny rozhodne pečovat o své blízké, musí opustit zaměstnání a je odkázán na sociální dávky. Platí to u péče o děti, dospělé i umírající. Je to velký prostor pro zásadní posun kvality života a postavení postižených lidí, kterým bychom měli věnovat pozornost.