Nejen voliči, ale zejména jednotlivé politické strany si jistě oddechly, když nejdelší předvolební kampaň v historii ČR  skončila. Mám podezření, že vyhlásit termín voleb 9 měsíců před jejich konáním byl jakýsi „sadomasochistický“ záměr jak povařit všechny zúčastněné strany ve vlastní šťávě a navíc jejich pokladnám za předvolební maraton řádně pustit žilou. Dodržení zákonného limitu výdajů na kampaň lze v této souvislosti považovat u některých hráčů na politickém kolbišti  za sci-fi; ale účetně to samozřejmě klapne na korunu.

Veletrh nesplnitelných přání

Smutným paradoxem kampaně bylo to, že prakticky žádná z rozhodujících volebních stran a koalic neměla odvahu říci celou pravdu o stavu hospodářství a o nutnosti bolestných kroků, jak tento stav řešit.  Jen jedna méně zkušená strana cosi mimoděk utrousila před kamerami TV, za což zaplatila krutou daň v podobě obrovského propadu volebních preferencí.  Proto lze mít pro tento pud sebezáchovy volebních stran jisté pochopení. Nastavuje to ovšem dosti nelítostné zrcadlo většinové české společnosti – která, zdá se, řečeno s klasikem, „ hodlá raději v blahé naději sníti, než strašnou znáti jistotu“. Při takovém nastavení společenského vědomí nemůže v kampani nic kloudného vymyslet ani nejlepší expert na PR. Všichni zainteresovaní vědí (a to nejen u nás, ale třeba i v Německu), že zvýšení některých daní nás nemine. Jen se všichni tváří, že ozdravit ekonomiku státu půjde i bez toho a v šeru kuloárů se mezitím řeší, které daně to budou. Kdo celý ten giga dluh zaplatí, zda chudí či bohatí, staří či mladí, případně všichni trochu. Jeden politický matador se v soukromí vyslovil, že zná tři možné recepty na ozdravění veřejných financí. Všechny by ale vedly k totální prohře ve volbách.  Je evidentní, že bude třeba značné politické odvahy po volbách, má-li se zadlužení státu alespoň přibrzdit.

Inflace – milenka ekonomů

Zajímavou a využívanou cestou umořování dluhu je i inflace. Nejprve je třeba masivně posílit stav oběživa „rozhazováním peněz z helikoptéry“. To povzbudí lidi k utrácení, které nastartuje zvýšení cen a tlak na mzdy – a inflační spirála se rozjíždí. Účetně je v současnosti vykazována na úrovni 3-4%, ale tomu může věřit jen ten, kdo nechodí nakupovat do supermarketu a živí se sběrem a lovem. A také nekupuje stavební hmoty, jezdí na dřevoplyn a svítí petrolejem.  Pravý náraz do zdi reality nastává v okamžiku, kdy si chce např. pronajmout, či dokonce koupit byt, či alespoň pořídit pozemek. Tam se inflace už utrhla nad míru koupěschopnosti střední třídy. Že by tento brutální vzestup cen nemovitostí do spotřebního koše inflace nepatřil?

Jak ale říkal jeden bývalý český premiér: Zdroje tu jsou“. Jen si na ně posvítit. Např. ve státní správě je v současné době neobsazených cca 20 tisíc pracovních míst. Ne všichni ale tuší, že na tyto fiktivní místa stále čerpají jednotlivá ministerstva peníze na platy. Je to trochu jako příběh mrtvých duší z Gogola. Stačilo by tedy jedním škrtem pera ušetřit stovky milionů Kč.  Udělá to někdo po volbách? Už to slibovalo několik předchozích vlád, ale trend je spíše opačný.

Divadlo populismu musí skončit a začít ta poctivá, drobná práce pro stát, jak již říkal již T. G. Masaryk.

Stanislav Boloňský