V tomto programovém text bych rád rozvedl své motto pro volby do EP uvedené v nadpisu článku. Jakkoliv takové heslo může v rámci europarlamentní volební kampaně vypadat samozřejmě, ani jedna jeho součást vůbec samozřejmá není.
Pokud jde o svobodu naší země, tento rok, věřím, budeme slavit 30. výročí svobody a demokracie od sametové revoluce. Mnozí z nás ale vnímají, že tyto hodnoty jsou jakýmsi plíživým způsobem ohrožovány zvenku i zevnitř. Zvenku jde v prvé řadě o vytrvalé a systematické působení sil proruských a postkomunistických, prostřednictvím propagandy ale i prorůstáním do politických struktur, usilujících o oslabení důvěry v demokratické instituce, ve vládu práva a spravedlnosti a v neposlední řadě o rozklad pilířů moderního euroatlantického spojenectví, tedy zejména NATO, EU, a nakonec i USA. Zevnitř jako by na nás zároveň dopadala jakási únava z příliš komplikovaného a nepřehledného života ve svobodě a demokracii, kdy významná část voličů tíhne k jakési vládě pevné ruky a k řízení země firemním způsobem. K tomu se přidává i určité zklamání, v řadě případů až frustrace, z toho, že po 30 letech nejsme ekonomicky zdaleka na špici Evropy, jak jsme si to možná po roce 1989 představovali. Jsem přesvědčen, že pro naši svobodnou budoucnost je nesmírně důležité tuto „únavu“ překonat a zůstat dobrými a platnými členy společenství Evropských národů, které nám nejen dává svobodu pohybu a ekonomického působení v rámci prakticky celého kontinentu, ale které je z historického i racionálního hlediska nejlepším garantem naší svobody a demokracie, které je účinným protilékem proti nebezpečnému vábení východních ideologií a dezinformačních kampaní nedemokratických diktátorských mocností.
Evropská unie jistě není dokonalým politickým útvarem a naším cílem nemůže pouze být pasivní členství, které využívá jejích výhod a kritizuje, co je špatně. Kritizovat je možné jistý demokratický deficit, často značně neprůhledné a byrokratické rozhodování, slabou ochranu společných hranic, absenci akceschopné společné evropské armády a bezpečnostních složek pro boj s terorismem či organizovaným zločinem a v neposlední řadě nedostatečnou společnou hospodářskou politiku. To vše oslabuje důvěru občanů v budoucnost EU. Právě proto je třeba, přes všechny výhrady, vyjádřit důvěru v EU a konstruktivně usilovat o řešení jejích problémů. Proto podporuji jako kandidát a zástupce SNK Evropských demokratů proevropskou konzervativní kandidátku KDU-ČSL a dalších stran.
Např. pokud jde o kritizovaný demokratický deficit, nesouhlasím s často opakovaným tvrzením, že současná EU nerozhoduje demokraticky. Je ale pravda, že stávající struktura institucí a rozhodovací mechanismy jsou v důsledku snahy o hledání širokého mezivládního konsensu složité a těžko srozumitelné. Běžného voliče je potom snadné přesvědčit, že se vlastně nejedná demokraticky. Jednoduchou odpovědí na tento problém by bylo standardní federální uspořádaní. To by ale znamenalo přenesení ještě více pravomocí národních států na centrální evropské orgány, což by mohlo být rozbuškou pro další XY-exity. Pro federální uspořádání evropské národy zjevně stále ještě nedospěly a je nutné to respektovat. Proto je třeba zjednodušovat rozhodovací mechanismy všude tam, kde to je možné, omezovat byrokracii a posilovat demokraticky přímo volené orgány, jako je Evropský parlament. Reforma evropského „ústavního“ pořádku je ale samozřejmě během na dlouhou trať přesahujícím jedno volební období.
Evropskou unií otřásla a stále otřásá migrační krize, která demonstrovala nedostatečnou společnou ochranu hranic, ale i neudržitelnou společnou azylovou politiku. Jakkoliv se řadou částečných opatření podařilo utlumit největší příliv uprchlíků, nelze se spoléhat na to, že nepřijde další nápor způsobený válečnými konflikty nebo klimatickými změnami. Nelze nesouhlasit s opakovanou tezí, že příčiny migrace je třeba řešit v místě jejich vzniku, avšak omezit se pouze na toto obecné tvrzení je pokryteckým strkáním hlavy do písku. EU v současnosti nemá nástroje, akceschopnou armádu ani centrální zdroje, aby mohla řešit skutečně vážné konflikty mimo své hranice, a jistě je třeba usilovat o jejich vybudování. I kdyby se však toto vše dařilo, stále bude k evropským hranicím přicházet nezanedbatelný počet ekonomických i politických uprchlíků. Dlouhodobě není udržitelné ponechávat toto břemeno pouze na hraničních zemích. Např. vývoj v Itálii ukazuje, že tento přístup zbytku Evropy nakonec může ohrozit stabilitu a obrátit se proti celé EU jako takové.
Evropská unie je druhou nejvýznamnější, relativně prosperující ekonomikou světa a klíčovou obchodní velmocí, přesto se potýká s řadou ekonomických problémů a rizik. Zavedení společné evropské měny bylo odvážným projektem za účelem posílení společného trhu a hospodářského růstu. Přes řadu úspěchů po více než 20 letech své existence nelze popřít i řadu negativ souvisejících zejména s rozdíly mezi produktivitou severu a jihu, případně starých a nových členských zemí, při absenci dostatečně účinné společné hospodářské politiky. Pro stabilitu o odolnost eurozóny proti dalším finančním krizím, které bezesporu přijdou, je nezbytné posílit společný rozpočet a s ním i nástroje evropské hospodářské politiky. Evropa má tradici špičkového vzdělávání a vědy, exodus vědců v průběhu a po 2. světové válce však tuto situaci výrazně změnil ve prospěch USA. Budoucí prosperita Evropy je nemyslitelná bez efektivní podpory mezinárodně konkurenceschopné vědy, výzkumu a transferu inovací do průmyslu, která proto musí být jednou z priorit společné evropské hospodářské politiky.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že naše ukotvení v EU nemůže být pouze utilitární, ale musí stát na pevných hodnotových základech. I my si musíme uvědomit, v případě českého národa snad i rozpomenout, že máme společnou historii a stojíme na židokřesťanských i antických základech, z nichž vychází naše vidění světa, naše kultura, ale i státoprávní uspořádání, tedy právě to, co evropské národy spojuje.
Jiří Witzany